Boudičky odklopit, aneb v čem jsme se vozili
21. 3. - 3. 6. 2018
Domácí vševěd, Praha 1907, s. 255.
Pracovníci Ostravského muzea připravili na jarní měsíce výstavu „Boudičky odklopit, aneb v čem jsme se vozili“. Návštěvníci se od 21. 3. do 3. 6. 2018 mohou v Ostravském muzeu (Masarykovo nám. 1) vrátit do svého dětství a zavzpomínat, v jakých kočárcích vozili své sourozence, děti či panenky. Na výstavě se podařilo shromáždit na 100 různých dětských i loutkových kočárků, čtyřkolek a trojkolek. Nejstarší kočárek byl vyroben kolem roku 1880 a nejmladší pro dvojčata roku 1995.
Výstava je rozdělena do pěti částí. V první části jsou nejstarší kočárky do roku 1918 doplněné panenkami, křestními košilkami a upomínkami. Druhá část je zaměřená na období 1. republiky (1918–1938), jejíž 100. výročí založení letos slavíme. Jsou zde i exponáty zapůjčené z našeho polského družebního Muzea Historii Katowic, abychom si připomněli, že 100. výročí rozpadu Rakousko-Uherska a založení republiky slaví i naši polští sousedé. Ve třetí části jsou kočárky z let 1939 až 1985 a ve čtvrté kočárky z 80. až 90. let 20. století pro dvojčátka a dokonce i jeden pro trojčátka. Pátou část tvoří pásy starých rodinných fotografií, které spojuje jedno téma – kočárky.
Výstavu by nebylo možné uskutečnit bez spolupracujících institucí (např. Muzea Těšínska, Muzea Beskyd a Moravskoslezské vědecké knihovny), ale také bez velkého počtu ochotných spolupracovníků z řad obyvatel Ostravy a okolí, kteří bez nároku na odměnu zapůjčili své kočárky, panenky, fotografie aj.
Kateřina Barcuchová
historička, Ostravské muzeum
Vývoj dětských kočárků do roku 1918
Po dlouhá staletí sloužily k transportu nejmenších dětí různé kožené i textilní úvazy, ve kterých je nosily ženy na zádech, na břiše nebo na boku. Některé národnosti používaly i méně obvyklé způsoby přepravy dětí, např. inuitské matky občas nosily dítě schované ve své vysoké botě z tulení kůže.
Na delší trasy se k přepravě dětí používaly až do 19. století různé vozíky či žebřiňáčky s dřevěnou ojí, které se táhly za sebou a sloužily i k jiným účelům, např. k dopravě dřeva a trávy. Z roku 1708 se dochoval zřejmě nejstarší kočárek v Německu. Patří do sbírky Deutschen Kinderwagenmuseum ve městě Zeitz a je vystaven na zámku Moritzburg u Drážďan. Nejstarší dochovaný kočárek v Anglii pochází z roku 1733. Navrhl jej významný britský architekt William Kent (1685–1748) pro děti vévody z Devonshiru. Je vystaven na zámku Chatsworth. Nejstarší kočárky vypadají jako zmenšeniny kočárů – odtud název kočárek – a bylo do nich možno zapřáhnout různá zvířata, např. koníky, kozy, osly a psy. Sloužily spíše pro zábavu. Až do 30. let 20. století se v českých zemích vedle sebe používaly názvy dětský kočárek a dětský vozík. Na Těšínsku se s pojmenováním vozík – „vuzek“ setkáváme i dnes. Pochází z polského wózek dziecięcy.
V průběhu 19. století se v souvislosti s velkými hospodářskými a společenskými změnami měnil i pohled na dítě. Začalo se vyrábět dětské oblečení, které nebylo pouhou zmenšeninou oblečení dospělých, velký rozvoj nastal i ve výrobě hraček. Z interního lékařství se vydělila jako samostatný obor pediatrie. Pediatři děti pouze neléčili, ale začali rodičům radit, jak se mají o děti starat. Doporučovali např. kojení dítěte vlastní matkou, neutahování kojence do povijanu a pobyt na čerstvém vzduchu již od prvních týdnů života. Varovali před nošením dítěte kvůli nebezpečí pádu či pokřivení páteře a vybízeli k vožení dítěte v kočárku. Nastala větší poptávka po kočárcích, zvláště u bohatších rodičů.
Počátky sériové výroby dětských kočárků se vážou ke 40. letům 19. století v Anglii a Německu, po roce 1850 se kočárky více objevují i v českých zemích. Z vozíků se staly kočárky. Těžko ovladatelná dřevěná oj sloužící k táhnutí byla nahrazena vodítkem, pomocí kterého se kočárek tlačil. Změnil se podvozek s loukoťovými koly, na němž byla upevněna korba – proutěná košatina – s textilní nesklopnou střechou. Na výrobě takového kočárku se podílel kovář, kolář i košíkář. Na přelomu 19. a 20. století vyráběli kočárky i firmy na železné, drátěné nebo dřevěné zboží, např. firma Thonet. Specializované firmy na výrobu kočárků vznikly v českých zemích až ve 20. letech 20. století.
Kolem roku 1840 se začaly sériově vyrábět tzv. trojkolky, dnes bychom řekli sportovní kočárky. Za vzor těmto trojkolkám sloužily vozíky pro tělesně postižené a byly určeny pro děti, které již uměly sedět. Součástí tohoto kočárku bývala sklopná textilní nebo kožená stříška chránící dítě proti slunci. S výrobou trojkolek začali v Anglii, aby se vyhnuli porušování zákona. Podle něj nesměl čtyřkolý vozík jet po chodníku. Ženy, které tohoto zákona nedbaly a se čtyřkolým kočárkem jezdily po chodníku, byly pokutovány. Zákon byl zrušen až v roce 1875.
Dalším typem dětského sportovního kočárku, který se rozšířil kolem roku 1870, byl trakářek. Svým vzhledem a především vodítkem – dvě držadla – připomínal trakař. Vyvinul se z anglického poštovního vozíku a pojízdné židličky. Trakářek měl dvě velká kola s drátěným výpletem a čtyři dřevěné opěrné nohy. Aby lépe překonával obrubníky, byly přední nohy doplněny malými kolečky. Po roce 1885 se začaly vyrábět trakářky s podnožníkem nastavitelným do dvou poloh, aby si dítě mohlo kromě sezení i lehnout. Kolem roku 1900 byly některé trakářky vybaveny i sklopnou střechou z voskovaného plátna či koženky.
Na konci 19. století se začaly vyrábět tzv. princezky. Byly to kočárky původně na polovysokém, později vysokém podvozku, většinou s dvěma většími a dvěma menšími koly, která se mírně překrývala. Vodítka byla většinou drátěná se soustruženým dřevěným nebo porcelánovým držadlem. Korba byla dřevěná nebo proutěná se sklopnou střechou z voskovaného plátna či koženky. Některé korby měly uprostřed dna malou schránku pro nožičky již sedících dětí. Schránka, která byla přístupná pouze zevnitř kočárku, mohla sloužit i jako úschovna dokladů či peněz nebo se tam mohla umístit nahřátá cihla.
Pediatři v různých časopisech pro „paní a dívky“ upozorňovali na nevhodné nebo přímo nebezpečné kočárky pro zdraví dítěte. Např. v roce 1877 varovali před používáním kočárků bíle natřených se střechou z bělavé nebo šedé tzv. americké kůže (jemný druh voskového plátna). V bílé a šedé barvě se vyskytovalo velké množství olova, kterým se děti mohly přiotrávit. Proto rodiče dávali přednost tmavým kočárkům.
Nezbytnou součástí kočárků byly i záclonky a řasení po obvodu střech. Čím bohatší, tím byl kočárek dražší. V roce 1886 se cena nejlevnějšího kočárku s rovnou korbou, bez čalounění a s dřevěnými loukoťovými koly pohybovala kolem 6 až 10 zlatých. Nejdražší kočárky měly čalouněné prolamované korby s bohatými záclonkami a drátěná kola obložená gumou. Jejich cena byla kolem 36 zlatých.
Na počátku 20. století se kočárky více rozšířily i do domácností středních vrstev obyvatelstva, které si nemohly dovolit chůvu. Nutnost nošení kočárků do vyšších pater činžovních domů, rozvoj hromadné dopravy a výlety do přírody vyvolaly potřebu vzniku lehčího a skladnějšího kočárku. Kolem roku 1908 se v českých zemích objevuje americký tzv. Alvinův skládací kočárek, z něhož byl vyvinut skládací kočárek, který byl typem sportovního kočárku. Byl dřevěný na dřevěném, později kovovém křížovém podvozku s rourovým vodítkem. Jeho složení i rozložení bylo velmi jednoduché. Vážil kolem 7 kg a měl polohovatelné opěradlo i podnožník.
V zimě se používaly saně připomínající kočárek. Některé měly i čalouněnou proutěnou nebo celodřevěnou korbu.
Kočárky se nepoužívaly pouze venku, ale také doma, kde občas nahradily kolébku. Pediatři, kteří neschvalovali kolébání kojence z boku na bok, protože se obávali poškození mozku, nejprve přijali tuto novinu s povděkem. Dokud si neuvědomili, že v kočárku s pérováním se dítě také kolébá – nahoru a dolů. Proto doporučovali jako domácí kočárek proutěný koš na nástavci se 4 nohami nebo na pevném podvozku bez pérování. Dnes máme většinou místo košů dřevěné postýlky s kolečky, která se dají zabrzdit.
Téměř současně s výrobou dětských kočárků se začaly vyrábět i kočárky loutkové (pro panenky), které je věrně kopírovaly.
Dětské kočárky za první republiky (1918–1938)
Konec 1. světové války a vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal velkou změnu ve společenském, politickém i hospodářském životě v českých zemích. Nejinak tomu bylo i ve výrobě kočárků. Stará móda dožívala a překotně se rodila móda nová.
Ve 20. letech 20. století vznikly v Československu firmy, které se specializovaly na výrobu kočárků. Mezi nejznámější patří:
- Bekar bratří Klementů, továrna na koše a dětské vozíky v Roudnici nad Labem
- Elastic, původně košíkářská firma Josefa Čížka v Mělníku
- Ero, firma Feronne, továrna na kovové zboží a dětské vozíky z Božkova u Plzně
- HIKO, firma Hirsch & Co. v Trnovanech u Teplic, později přenesená do Duchcova
- Liberta, založená Antonínem Svobodou v roce 1921 jako košíkářský závod, který se specializoval zpočátku na proutěné korby.
Tuzemské firmy začaly vyrábět tzv. americké skládací kočárky, které mohly být používány jako lehké hluboké i sportovní kočárky vhodné do přírody i hromadných dopravních prostředků. Měly kovový křížový podvozek kombinovaný s řemínkovým pérováním, větší drátěná kola s gumovým obutím, korbu a posunovací sklopnou střechu z koženky nebo voskovaného plátna, nastavitelné opěradlo a rourové vodítko. Kolem roku 1925 se objevily speciální lyžiny, které se daly připevnit na podvozek kočárku místo kol.
Během 20. let 20. století mizely z ulic a parků nazdobené princezky a čím dál častěji se objevovaly tzv. anglické skříňkové kočárky na polovysokém nebo nízkém podvozku s řemínkovým či pružinovým pérováním a drátěnými kolečky s gumovým obutím. Měly hlubokou, prostornou, dřevěnou, překližkovou či koženkovou oblou korbu, s kovovými součástmi niklovanými nebo chromovanými. Nezbytným vybavením se stala ochranná přikrývka se slídovým okénkem a nárazník na čelní straně korby, který usnadňoval přenášení. Skříňkové kočárky se vyráběly převážně v módních barvách černé, hnědé, okrové nebo tmavě modré.
Ve 30. letech 20. století se do výzdoby a tvaru skříňkových kočárků začal promítat obdiv k automobilismu. Na kočárcích se objevila autíčková střecha se slídovými okénky, kabrioletová stříška se stahovacími slídovými okénky a celuloidovým sklopným či pevným stínítkem proti slunci. Kočárky čím dál tím více připomínaly malá autíčka. Některé měly aerodynamický tvar, nárazníky a disková kolečka s blatníky, jiné měly korbu vyplétanou z pedigu. Rozšířila se i barevná škála autíček na bílou, světložlutou, světlemodrou, světlozelenou apod. Kočárky byly zbaveny záclonek a přemíry třásní, některé byly vybaveny brzdou. Pro bezpečí dítěte se doporučovaly kožené ochranné řemínky, tzv. kšíry.
Móda se promítla i do sportovních kočárků. Na konci 20. let 20. století vystřídaly dřevěné skládací kočárky s kovovým křížovým podvozkem kovové skládací kočárky na polovysokém, později nízkém podvozku, s řemínkovým, později čtyřpružinovým, pérováním, drátěnými kolečky, rourovým vodítkem, které se mohlo přehodit na druhou stranu, aby dítě mohlo sedět ve směru, či proti směru jízdy. Opěradlo i podnožník bylo nastavitelné do několika poloh. Bočnice kočárku byly volně potaženy koženkou. Nezbytnou výbavou byl i ochranný pás proti vypadnutí dítěte. Bočnice kočárku se daly doplnit přídavnou kabelou na pleny aj.
Kolem roku 1932 se začaly v Československu vyrábět tzv. kukaně pletené z pedigu (část ratanové liány) a po roce 1936 hluboké i sportovní kočárky z prošívané koženky.
Dětské kočárky v letech 1939–1989
Na počátku tohoto období se stále ještě vyráběly kočárky na nízkém podvozku. Prošívané hluboké kočárky, které kolem roku 1936 měly hranatou korbu a kosočtverečně prošitou koženku se na konci 30. let změnily na kočárky se zaoblenou korbou a prošíváním do čtverců, klikatic a jiných tvarů. Zůstalo zachováno opěradlo nastavitelné do několika poloh i posuvná klasická nebo víceoblouková střecha zdobená třásněmi, kroucenou šňůrou nebo stínítkem. Mezi základní výbavu patřila ochranná přikrývka se slídovým okénkem. Zákazníci měli na výběr úpravu podvozku – smaltovaný, niklovaný nebo chromovaný, blatníky, brzdy, řemínkové, pákové či pružinové pérování. Novinkou bylo v roce 1939 boční pérování pomocí osmi pružin. Kočárku se proto říkalo „osmipérák“.
Až do roku 1965 zůstávaly velmi oblíbené hluboké kočárky, které měly korbu i posuvnou nesklopnou střechu vyplétanou z pedigu a čalounění z koženky. Byly to tzv. kukaně, někdy též košatiny. Tvarově se příliš neměnily. Ve 30. letech se prodávaly na polovysokém podvozku, ve 40. letech již na nízkém se šestipružinovým pérováním. V roce 1938 se začaly kukaně vyrábět s prohnutým vodítkem s držadlem s dřevěným potahem zakončeným dvěma kovovými koulemi. Kolem roku 1950 se kočárky začaly vyplétat i z bužírky (hadička z PVC). Nevýhodou proutěných kočárků bylo jejich promoknutí v dešti, proto se k nim prodávala i pláštěnka. V ženských dobových časopisech můžeme najít několik návodů, jak takovou pláštěnku ušít.
Druhá světová válka (1. 9. 1939 – 2. 9. 1945) negativně ovlivnila kromě jiného i produkci dětských kočárků. Jejich výzdoba a tvar se zjednodušily. Přestávaly se vyrábět osmipéráky i autíčkové kočárky a nahradily je kočárky s oblou skříňkovou korbou s malovanými ornamenty a bez kovových ozdob. Vzhledem k nedostatku tradičních materiálů hledali výrobci jejich náhražky. Bočnice se vyráběly z lisované lepenky, lůžka se pletla z papírového motouzu nebo ze slámy, čalounění bylo papírové. Kovové součásti se nechromovaly, pouze šedě lakovaly. Kukaně se pletly z papírového motouzu nebo ze slámy. Po válce se situace pomalu lepšila, ale trvalo ještě několik let, než se kočárky začaly opět vyrábět z kvalitní koženky nebo pedigu s niklovanými a chromovanými kovovými součástmi.
V roce 1949 existovali v Československu dva velcí výrobci dětských kočárků – Liberta Mělník a Továrna dětských vozidel Duchcov (bývalé HIKO). K 1. 1. 1955 byly obě továrny sloučeny pod názvem Továrna dětských vozidel se sídlem v Mělníku, která používala v letech 1955–1973 ochrannou známku „TDV“ a od roku 1974 „Liberta“.
V 50. letech 20. století patřily mezi nejoblíbenější kočárky osmipéráky a kukaně. Osmipéráky měly všechny kovové součásti chromované a trubkové držadlo potažené bílým igelitem. Disková kolečka byla vyráběna z hliníku a krátce i z bakelitu, který se však neosvědčil. Kočárek byl většinou světle béžový, šedý a bílý, méně často červený, tmavomodrý a černý. K běžné výbavě patřila našitá koženková kapsa na pleny, na vodítko se upevňovala síťka na nákup. V zimě se mohla kolečka vyměnit za lyžiny. Současně se vyráběly i prošívané kočárky s bočním nebo spodním jednodušším čtyřpružinovým pérováním.
Kolem roku 1960 se objevil nový typ prošívaných kočárků, který byl oproti osmipérákům lehčí a užší, se čtyřpružinovým spodním pérováním, průběžným hliníkovým blatníkem a zajišťovací brzdou. Vyráběl se však jen do roku 1965. Od roku 1962 se u nás vyráběly kočárky na vyšším podvozku, které se daly spolu s korbou lehce složit do kufru auta. Říkalo se jim „vanička“ podle tvaru korby. Pérování bylo spodní pomocí tažných pružin a disková kolečka byla nahrazena kolečky vyplétanými, později paprskovými, se zajišťovací brzdou. Vodítko kočárku se dalo sklopit či zcela odejmout.
V roce 1964 připravila Továrna dětských vozidel v Mělníce do prodeje zcela nový druh kočárku na vysokém podvozku, se čtyřmi tažnými pružinami, s vyplétanými koly a bílými gumovými obručemi, jehož korba i podvozek se daly složit. Tento kočárek byl prvním z řady vysokých kočárků, které ovládly 2. polovinu 20. století.
Měnily se např. typy podvozků – křížový, šavlový apod., druh pérování – pružiny, řemínky aj., tvary koreb – zkosenější, oblejší, hranatější, ale také materiál a jeho zdobení. V letech 1977–1983 se vyráběly hluboké kočárky s průhlednými bočními okénky. Kolem roku 1985 se začaly vyrábět trojkombinace – hluboký kočárek se dal složit na sportovní a korba se mohla použít jako přenosné lůžko pro kojence.
Zahraniční kočárky byly k dostání v prodejnách podniku zahraničního obchodu TUZEX. Oblíbené byly např. německé Zekiwy nebo Stegnery.
Sportovní kočárky si uchovaly opěradlo a podnožník nastavitelné do několika poloh. Na počátku tohoto období se vyráběly na nízkém podvozku se čtyřpružinovým pérováním, od roku 1967 již na vysokém podvozku. Bočnice kočárků bývaly volné, koženkové, vyplétané z proutí či pedigu, z překližky apod. Vodítka bývala často mobilní, dala se upevnit na přední i zadní část kočárku, aby dítě sedělo po směru nebo proti směru jízdy. Od 60. let se vyráběly některé sportovní kočárky se sklopnou střechou. Občas měly slunečník, od roku 1973 i pláštěnku.
Zvláštní skupinou sportovních kočárků jsou skládací kočárky, které měly být lehké, skladné a jednoduché k sestavení. Mezi nejzajímavější patřil kočárek Nefa, který se mohl sestavit do sedmi tvarů na ležení, sezení, houpačku, sáňky i hračku. Celý kočárek se složil do vaku a vypadal jako cestovní kabela.
K nejznámějším patří od 50. let 20. století vyráběné dvoukolky s plátěným lehátkem, ze kterých se vyvinul kolem roku 1973 skládací kočárek Baby – Buggy, který je známější pod názvem golfové hole.
V dnešní době si můžeme vybrat z mnoha druhů moderních kočárků se spoustou „vychytávek“. Oblíbené jsou i tzv. retro kočárky. Důležitou roli by však při výběru měla sehrát zdravotní nezávadnost a bezpečnost kočárku pro dítě i rodiče.
Mgr. Kateřina Barcuchová
Zpracováno podle Černá, Naďa: Z kolébky do kočárku. Mělník 2006.
Akce: Otevřít verzi pro tisk