Bělský les v kontextu přírodních hodnot
Bělský les patří mezi velmi hodnotné zelené plochy v městském obvodu Ostrava-Jih, který je podle zákona č.114/1992 Sb. zařazen do kategorie Významný krajinný prvek. Rozkládá se v katastrech obcí Zábřeh nad Odrou, Výškovice a Stará Bělá. Zaujímá plochu o velikosti 160 ha, splňuje funkci vodoochrannou, produkční a dlouhodobě i rekreační. Pramení zde potok Zábřežka, který napájel rybníky pod lesem a další rybníky spolu s novobělským potokem Zyf. Rybníky zanikly na přelomu 18. a 19. století a jsou pohlcené sídlišti. V jihozápadní roklinové části lesa pramení několika prameny Výškovický potok. Nad jedním z pramenů je postavena kaplička Panny Marie Lurdské.
Jihovýchodní část Ostravy, ve které se Bělský les nachází, patří ke čtvrtohorní akumulační oblasti, pro kterou je charakteristická vrstva usazenin mocná kolem dvaceti metrů a plošně téměř souvislá. Rozkládala se zde tzv. ostravská glacigenní pánev, v níž se hromadily uloženiny ledovcových řek a jezer – písky, písčité štěrky a jíly. Nejčastější jsou písky a písčité štěrky z období sálského zalednění (370 000 – 130 000 let). Na ně nasedaly především větrem naváté sedimenty, z nichž jsou plošně nejrozšířenější okrově hnědé sprašové hlíny, jejichž komplex místy dosahuje mocnosti až deset metrů. Uloženiny, spojené s činností ledovce obsahují i poměrně velké valouny. Tyto tzv. bludné balvany byly nalezeny jak ve Staré Bělé, tak ve Výškovicích a proto můžeme předpokládat, že pod Bělským lesem je jich také pár schovaných. Bludný balvan vystavený v areálu Lesní školy společnosti Ostravské lesy však pochází z Poruby.
Říční a ledovcové štěrky, písky a písčité štěrky čtvrtohorního stáří jsou významným zdrojem vody. Leží na nepropustných třetihorních horninách, jako jsou jíly a jílovce. Sprašové hlíny v jejich nadloží tvoří „pokličku“, která brání výparu a omezuje znečištění z povrchu. Voda z těchto vrstev je fyzikálně i chemicky dobrá pitná voda, která může obsahovat vyšší množství železa. Zvodnělé vrstvy štěrků v lokalitě Bělského lesa slouží jako významný zdroj pitné vody. V dochovaných písemných pramenech najdeme často v souvislosti s Bělským lesem, který se dříve jmenoval Studně, stížnosti na značné mokro, velké záplavy, přemokřená pole apod.
Majitelé využívali les také jako zásobárnu dřeva k prodeji. Od roku 1652 náležel Bělský les spolu se Starou Bělou, Výškovicemi a Zábřehem k velkostatku olomoucké kapituly Velký Petřvald. Lesní porosty byly těženy výběrově, tj. kvalitní výstavky dubu, buku i jedle, často však i toulavými těžbami. Koncem 18. století se upouští od toulavé těžby a začíná se provádět lánovou soustavou uspořádané pasečné hospodářství na střídavých pruzích (kulisové). Nezmlazené paseky se vysévaly semenem jehličnanů s příměsí semene břízy, která sloužila k ochraně jehličnanů v mládí proti slunci a mrazu. Tak byl les postupně převeden na hospodářský produkční les, s převahou technicky a ekonomicky nejvýhodnějšího, stanovištně nepůvodního smrku. Byla tak uspokojena rostoucí poptávka po dřevě, použitelném jako důlní a stavební dříví. V roce 1931 odkoupilo město Moravská Ostrava Bělský les pro zajištění pitné vody. Na ochranu vodních zdrojů bylo třeba pěstovat vysoký les, který zaručuje ochranu půdy proti erozi, splachu a nezávadnosti vodních zdrojů. Zahájení čerpání vody způsobilo pokles hladiny spodní vody, která se z povrchu lesa téměř vytratila. I v současnosti pramen Zábřežky není v terénu patrný. Zábor severovýchodní části Bělského lesa pro vojenské účely těsně před druhou světovou válkou vedl ke snížení zalesněné plochy. Vybouráním staveb kolem roku 2000 byla tato část postupně upravena jako lesopark.
Vlhké půdní poměry na mírně ukloněné plošině s četnými údolími a stržemi vyhovovaly v minulosti původním lesním porostům tzv. dubovým bučinám. Rostl zde dub letní, olše lepkavá ve vlhčích polohách a buk v sušších polohách. V minulosti se četně vyskytovala i jedle bělokorá. V keřovém patru převládaly ostružiníky a bezy. Pro podmáčené dubové bučiny jsou charakteristické porosty ostřice třeslicovité. Na produkčních plochách Bělského lesa se tyto typické porosty do současnosti nezachovaly. Dnes převládají plochy listnáčů např. dubu letního, severoamerického dubu červeného, javoru klenu a břízy s borovicí lesní nebo modřínem opadavým. V bylinném patře se pak vyskytují místy ostřice třeslicovitá, netýkavka malokvětá, ostružiníky, objevují se semenáčky javoru klenu, jasanu ztepilého apod. V současnosti je vysazován i buk lesní. V okolí minigolfu byly potvrzeny myšice křovinná a norník rudý, netopýr rezavý, n. hvízdavý i netopýr večerní.
Přírodně nejcennější porosty jsou na svazích roklí nad Výškovickým potokem. Na hranách roklin jsou zachovány místy statné buky, svahy roklin porůstají kapradiny kapraď samec, kapraď ostnitá nebo papratka samičí. Na okraj roklin je vázán výskyt šalvěje žláznaté, která vyžaduje vlhké stinné polohy. Částečně přirozeným lesním porostem je výběžek lesa Pod Majerovcem s dubem letním, břízou, smrkem, modřínem, bukem, habrem, javorem klenem a semenáčky jedlí a ostružiníky.
Dna roklinek s prameny porůstají ptačincem mokřadním, bikou chlupatou, ostřicí lesní, zběhovcem plazivým, mokrýšem střídavolistým aj. Rozšiřující se potoční niva Výškovického potoka zaústěná do propusti pod lesní cestou do Výškovic je zajímavá výskytem řeřišnice hořké a ještě v roce 2018 zde bývala nejhojnější populace ďáblíku bahenního v Ostravě. Druh se řadí mezi ohrožené rostliny ČR. Splachy ornice z polí nad nivou nesvědčí výskytu tohoto významného druhu. Na soutoku potoků do hlavního proudu Výškovického potoka jsou vyvinuté tzv. prameništní olšiny. Rostou zde škarda bahenní, ostřice řídkoklasá, ptačinec hajní aj. Biotop vyhovuje potápníku vroubenému, který se zde i rozmnožuje. Město Ostrava pramennou oblast Výškovického potoka plánuje revitalizovat v rámci projektu „Cesta vody a Park nad rybníkem".
Nejenom složení vegetace a výskyt vzácnějších druhů rostlin mohou vypovídat o hodnotě daného území. Pro širokou veřejnost je málo známým faktem, že existuje propracovaný systém hodnocení území pomocí různých – tzv. bioindikačních skupin bezobratlých (pavouků a zejména brouků). Podmínkou je důkladná znalost životních nároků zástupců těchto skupin a jejich schopnost reagovat na změny prostředí. Podle toho jsou zařazeni obvykle do 3 ekologických skupin a na základě jejich početného zastoupení (indexů společenstva) lze usuzovat na stav a antropogenní ovlivnění hodnoceného území. Zatím jediná studie, provedená v Bělském lese v rámci diplomové práce, byla založená na hodnocení dvou čeledí brouků – střevlíkovitých a drabčíkovitých. I když jde o hmyz pro běžného návštěvníka lesa prakticky neznámý, jde o jedny z nejrozšířenějších a nejčetnějších čeledí ve střední Evropě. Díky studii bylo zjištěno, že právě okolí Výškovického potoka patří k místům s nejvyšší hodnotou zmíněných indexů. Kromě toho zde byly nalezeny dva druhy drabčíků, které jsou řazeny ke zranitelným druhům – Bryophacis rufus a Tasgius morsitans (nemají česká jména). Zároveň jde o drabčíky indikující biotopy nejméně ovlivněné činností člověka.
Kontinuální výskyt lesa má velký význam z hlediska přírodního i pěstebního, produkčního i ekostabilizačního. Spočívá v setrvalém výskytu mykorrhizních hub, nezbytných pro kvalitní obnovu lesních dřevin, dále ve výskytu pestré škály půdních živočichů i řady druhů hmyzu vázaných na lesní prostředí. V lesních porostech na půdách kontinuálně porostlých lesem dochází rovněž k menšímu výskytu saproparazitických hub způsobujících hniloby dřeva, odumírání jednotlivých stromů i porostů a snižování jejich odolnosti proti abiotickým škodlivým činitelům, zejména větru.
Ačkoliv Bělský les představuje významné rekreační zázemí okolních rozlehlých sídlišť, jeho území lze na základě studie obecně charakterizovat jen jako středně ovlivněné, k nimž se obecně řadí hospodářské lesy všech typů, lesoparky, přirozená luční společenstva, břehy stojatých vod. Revitalizace území s cílem zvýšení biodiverzity a přirozeného zadržování vody v krajině je tedy jistě krok správným směrem.
Zpracovala Zdenka Rozbrojová, Eva Mertová, Magdaléna Roháčová a Jiří Stanovský
Za připomínky děkují Kateřině Barcuchové a Martinovi Gajdošíkovi
Dno rokle s prameny, foto Z. Rozbrojová, 2020
Lesní rybníček na Výškovickém potoce, foto M. Roháčová, 2021
Niva Výškovického potoka, foto Z. Rozbrojová,2020
Produkční les u vodárenské budovy, foto V. Gřondělová, 2020
Buky na svahu rokle nad Výškovickým potokem, foto Z. Rozbrojová, 2020
Závěr rokle s vývraty buků, foto Z. Rozbrojová, 2020
Zvodnělé prohlubně na plošině, foto V. Gřondělová, 2020
Zvodnělé prohlubně na plošině, foto V. Gřondělová, 2020
Literatura:
Kolektiv autorů (1962): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200000, list M-34-XIX, Ostrava, Geofond, Praha.
Kolektiv autorů (1992): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů, list 15-43 Ostrava, ČGÚ, Praha.
Staníková D. (2010): Struktura taxocenóz vybraných čeledí brouků v příměstském lese (Ostrava, Bělský les). Diplomová práce. Přírodovědecká fak. Ostravské univerzity.
Stibor, J. (1997): Stará Bělá 1272–1918. Ostrava, s. 204–205.
Weissmannová, H. a kol. (2004): Chráněná území okresu Ostrava.
Žaloudík V. (1984): Historie lesů ÚLZ Šenov, závěrečná zpráva dep. in ÚHUL Brandýs n. L., pob. Frýdek-Místek.
Akce: Otevřít verzi pro tisk